Snáze se dostáváme na trhy, kde vaření piva nemá tradici, říkají Homolovi vyrábějící příslušenství do minipivovarů
Zdenku Homolovou to k technickým profesím táhlo vždycky. Po strojní průmyslovce začala pracovat na resonanční pile, před 14 lety se ale s manželem rozhodli, že se budou seberealizovat a založili si vlastní podnik na výrobu nerezových produktů. Začínali s tím, co přišlo − vyráběli schodiště, sýrařské vany, zábradlí pro sila, solárka pro koně a postupně se dostali až k příslušenství do minipivovarů.
Varny, tanky, bojlery a další desítky komponentů z malé dílny ve Smidarech u Hradce Králové používají třeba ve Klášterním pivovaru Strahov, zámeckém pivovaru Chyše, minipivovaru Loket, ale i v pivovarech ve Volgogradu, Soulu, Baku nebo Hanoji. “Díly pro jeden pivovar jsme poslali i do Severní Koreje,” říká se smíchem majitelka Nerezu Cidlina, dnes už v podstatě rodinné firmy. Homolovi do ní zapojili i svého syna. Všichni tři sdílí úspornou kancelář hned vedle dílny a v průběhu rozhovoru majitelku manžel a syn tu a tam doplnili.
HN: Pijete pivo?
Zdenka Homolová (ZH): Piju a dávám přednost těm z minipivovarů.
HN: Jak jste se dostali k výrobě příslušenství pro minipivovary?
ZH: Když jsme v roce 2004 začínali podnikat, brali jsme jakoukoliv práci. Nebylo to jednoduché. Dělali jsme zábradlí kolem sil, schodiště, vany pro výrobu sýra, ale mezi minipivovary jsme nebyli známí. Pak navíc přišla krize, kdy nebyly zakázky, takže jsme dělali všechno, co jsme sehnali. Ještě před tím, asi v roce 2005 nebo 2006, jsme dostali první zakázku na minipivovar a postupně jsme se na ně začali specializovat.
HN: Co všechno pro minipivovary vyrábíte?
ZH: Dodáváme vše. Většinou nám zákazník nejdříve ukáže místo, kde by minipivovar měl být, a my připravíme celou technologii. Trvá to ale často velmi dlouho, o zakázkách jednáme minimálně rok, někdy jsou to až čtyři roky. Musíme řešit, jestli se klientovi technologie do prostor vůbec vejde ještě před tím, než je přichystá. Není to tak, že bychom zakázku udělali během měsíce.
HN: Z kolika dílů se tedy kompletní minipivovar skládá a jak dlouho jej trvá vyrobit?
ZH: Je to minimálně 25 komponentů. Varna, tanky, bojlery a další věci. Snažíme se, aby bylo vše kvalitní a zároveň to bylo hezké na pohled − třeba aby byly zahlazené všechny spoje a sváry. Snažíme se také reagovat na připomínky zákazníků, abychom se zlepšovali. Menší minipivovar zvládneme vyrobit za čtyři měsíce, větší tak do půl roku.
HN: Co jste například vylepšili?
ZH: Začínali jsme třeba jen s ručním ovládáním minipivovaru, teď už nabízíme z části nebo plně automatizovanou technologii. I když u malých pivovarů se plná automatika nevyplatí, jelikož je drahá. Používáme také kvalitní evropský nerez, nejlépe z Itálie, Německa nebo Švédska.
HN: Kromě českých minipivovarů dodáváte své technologie i zahraničním. Jak si tam pivovary hledáte?
ZH: Většinou přes obchodníka, který najde klienta a zprostředkuje první kontakt. Potom už s ním jednáme sami. Nejdál jsme dodávali kompletní minipivovar do Venezuely, kam jsme ho převáželi námořní dopravou v kontejnerech. Jinak jsme dodávali pivovar do Ruska, Jižní Koreje, Švédska, Vietnamu nebo Severní Koreje.
HN: Jak jste se dostali do Severní Koreje?
Jaroslav Homola (JH): Jeden čas jsme spolupracovali se ZVU strojírny z Hradece Králové a oni dělali v Severní Koreji pivovar. Byli generálním dodavatelem a my jsme pro ně před pěti lety připravili varnu.
HN: A jak se tam pivovaru daří?
ZH: Nevíme, v jakém stavu tam pivovar je, nemáme žádné zprávy. Ale v Jižní Koreji byly naše minipivovary dva, ale tam bohužel není pivní tradice, a tak tam nevydržely.
Jaroslav Homola mladší (JHml.): Jedna varna z těchto pivovarů skončila v Jihoafrické republice a tanky v New Yorku a Wisconsinu. S novými majiteli jsme stále v kontaktu a zařízení využívají a stále fungují. Zkoušeli jsme se prosadit i v Austrálii, kde byl zájemce, ale tam to bohužel nevyšlo.
HN: Jsou právě v těchto zemích, kde není tak rozvinutá pivní kultura jako u nás, jiné požadavky na technologii pivovaru?
ZH: V každé části světa se vyrábí pivo jiným způsobem, tamní zákazníci jsou na to zvyklí. Někde se pivo vyrábí infuzním způsobem (jde o jednoduché rmutování piva − pozn. red.) a jinde dekokčním (takzvaný dvourmutový postup − pozn. red.). Naše varny zvládají oba postupy. Rozdíly bývají i v legislativních požadavcích, například ve Švédsku požadují jiný způsob cirkulace při čištění a mytí všech strojů a potrubí nebo mají jinak umístěné potrubí. Tomu se musíme přizpůsobit.
HN: Dodáváte i do typických pivařských zemí, jako například do Německa nebo Belgie?
ZH: Do Německa ne. Němci jsou nacionalisti a vždy si vyberou své dodavatele, i když je to vyjde třeba dráž. Takže pro nás jsou jednodušší trhy, kde vaření piva nemá tak velkou tradici.
HN: Jak lze dosáhnout úspěchu v tomto oboru?
ZH: Musíte se dostat do povědomí zákazníků, lidé musí vědět, že kdykoliv se na vás obrátí, tak jim vyhovíte a máte snahu problémy řešit. Poskytujeme servis a řešíme závady co nejrychleji. Opravovat totiž můžeme jen tehdy, když se pivo nevaří.
HN: Jak děláte servis ve Venezuele?
JHml.: Tam ho neděláme, jen radíme a dáváme informace.
JH: Ono je to tam nyní problematické. Chvíli po tom, co jsme tam technologii dodali, se zvrtla politická situace. S klientem jsme ale neustále v kontaktu, a i když je tam krize, pivovaru se daří.
HN: Kolik ročně uděláte minipivovarů?
ZH: Když jsou kompletní, tak čtyři až pět. Když jen varny, tak jejich výroba trvá třeba měsíc.
HN: Kolik kompletní technologie stojí?
ZH: Záleží kolik piva chce zákazník uvařit a kolik chce tanků. Cena se pohybuje od tří milionů korun výše.
HN: Řekla jste, že za krize jste měli problém sehnat zakázky. Jak jste krizi překonali?
ZH: Dělali jsme všechno, co se dalo, a přežili jsme.
JH: Vyráběli jsme i solárka pro koně. To jsou takové kazety zavěšené pod strop stájí, do kterých se umístí infračervené žárovky, aby bylo koním teplo. Oni to mají rádi, vyhřejí se pod tím a prospívá jim to. Dále jsme spolupracovali také s firmou, která vyrábí stroje na zpracování masa, nebo jsme vyráběli pro společnost, která dodává zařízení pro kosmetický průmysl.
HN: Připravujete se podobně i na konec boomu minipivovarů?
ZH: Zatím ještě ne. Je těžké odhadnout, kdy to skončí. Pak bude záležet na poptávce a na tom, co doba přinese.
JH: Říká se, že v Česku by se mohlo uživit i tisíc minipivovarů, nyní jich je asi 400, takže nějaké zakázky asi ještě mít budeme.
HN: Jak se vám dařilo loni?
ZH: Celkem slušně, uživili jsme se. Loňský obrat jsme měli 14 milionů korun, což nám vyhovuje, abychom se uživili a mohli investovat. Naposledy jsme měli větší investici do polohovadla a orbitálního svařování.
HN: Jak jste se vůbec dostala k výrobkům z nerezu?
ZH: Vystudovala jsem strojní průmyslovku a vždycky jsem měla blízko k technickým profesím. Před tím, než jsme s manželem začali podnikat, jsem pracovala na resonanční pile v Chlumci nad Cidlinou. Svého času to byla jediná pila v Československu, která řezala resonanci pro hudební nástroje. Dělala jsem tam administrativu. Manžel pracoval ve firmě, která zpracovávala nerez, a po nějaké době jsme si řekli, že bychom se chtěli seberealizovat a že bychom mohli dělat nerezové produkty. Manžel se spíš zabýval výrobou a administrativa pro něj nebyla, tak jsme to dali dohromady.
HN: Postupem času se pak z podnikání stala rodinná firma?
ZH: Syna jsme zapojili, protože jsme potřebovali posunout technologie dopředu a chtěli jsme někoho, kdo by kreslil v počítačovém programu. Jinak bychom museli někoho najmout, ale syn se toho chopil, i když se k tomu dostal oklikou. Teď máme rozdělené funkce, manžel řídí výrobu a syn dělá dokumentaci a zahraniční obchod, protože umí anglicky. Dcera s námi ale nepracuje, jelikož dělá zubní techničku.
HN: Je podnikání lepší než klasické zaměstnání?
ZH: Jak kdy. Někdy si říkám, že být zaměstnanec je v dnešní době ideální. V šest ráno přijdete do práce a v půl třetí odcházíte domů s čistou hlavou. Kdežto jako podnikatelka si nosíte práci domů, nejde před ní zabouchnout dveře a nestarat se. Kolikrát řešíme telefony do pozdního večera, pořád nám firma leží v hlavě. Třeba když byla krize, tak jsme museli myslet na zaměstnance, aby měli práci. Nemohli jsme to nechat stát. Nikdy ale podnikání není ideální. Když odřeknete zakázku, klient se už nevrátí. Jde tam, kde mu vyhoví. Využíváme ale také toho, že spolupracujeme s několika dalšími firmami.
HN: Na co je využíváte?
ZH: Připravují pro nás třeba nádrže nebo výrobky, které se k nám už nevejdou. Maximálně totiž dokážeme vyrobit například pětitisícilitrovou varnu a čtyřicetilitrové tanky, ale i to už je pro nás oříšek. S většími zakázkami nám tedy pomáhají další české firmy.
HN: Kolik nyní máte zaměstnanců?
ZH: Momentálně máme čtyři dělníky, ale bojujeme s nedostatkem. Je doba, kdy řemeslníci nejsou a každý podnik si drží ty dobré. Stává se, že přijdou potenciální zaměstnanci, řeknou si o nějakou mzdu, která je ještě v mezích. My jim tedy práci nabídneme, ale oni pak jdou za svým zaměstnavatelem a řeknou mu, že mu nabízíme víc, tak ať jim přidá.
HN: Jak s tím bojujete?
ZH: Těžko. Musíme zaměstnance zaplatit, aby nám neutekli, a kvůli nedostatku lidí musíme i odmítat zakázky. Agentury a zprostředkovatelé nám nabízejí i pracovníky z Ukrajiny, ale ještě jsme o tom neuvažovali, musíme to probrat. Vždycky bychom dali raději šanci Čechům.
Zdroj: https://archiv.ihned.cz/ | Autor: Simona Janíková | Foto: HN – Lukáš Bíba
