V Mezopotámii se zpočátku pilo pivo brčkem

Obě skotské archeoložky, Elsa Perruchiniová a Claudia Glatzová, se zaměřily na starověké pivo jako kulturní fenomén. Pracovaly v severním Iráku, na archeologickém nalezišti, které se jmenuje Khani Masi, a sbíraly tam doklady o expanzi Babylónské říše do údolí řeky, které Kurdové říkají Sirwán, arabsky se jmenuje Dijála.

Perruchiniová s Glatzovou tam našly nádoby se stopami po pivu. O jejich studii píše odborný archeologický časopis Journal of Archaeological Science.

Podařilo se jim identifikovat stopy po kvašení a ječmeni, tedy po kvašeném pivu z ječmene. Mluvíme o džbánech z doby asi 1415 – 1290 let před naším letopočtem.

Že jde o džbány na pivo, se jim podařilo zjistit i díky tomu, že se o pivu ve starověké Mezopotámii vědělo z dochovaných textů a zobrazení. Chemické stopy se ale zjišťovaly těžko, protože usazeniny ve starověkých nádobách se rychle kontaminovaly.

Na střepy nebo džbány na nalezištích sahalo hodně lidí, měla na to vliv také clona, která se při archeologické práci používá proti slunci. Obě archeoložky se tak rozhodly přenést laboratoř přímo na naleziště, pracovaly v rukavicích a pod mikroskopem zkoumaly usazeniny ve džbánech.

Použily metodu, které se říká plynová chromatografie, ta slouží – laicky řečeno – k oddělování látek ve směsi.

Eliminovaly vzorky půdy a všechny současné chemické látky a to, co jim vyšlo, porovnaly se vzorky současného piva. Tím zjistily, že starověké, skoro dva a půl tisíce let staré džbány, byly opravdu na pivo.

Mezopotamské texty

Mezi nejznámější mezopotamské texty, ve kterých se píše o pivu, patří určitě Epos o Gilgamešovi, mimo jiné nejstarší dochovaná literární památka na zemi.

V příběhu o Gilgamešovi vystupuje také divoch Enkidu, který vyrostl v lesích.

V textu je popsáno, jak Enkidu jednou vypil sedm džbánů piva, načež uznal, že má rád společnost a stal se Gilgamešovým druhem.

Mezi další mezopotamské literární památky patří i sumerský Hymnus na Ninkaši, který pochází zhruba z doby 1800 let před naším letopočtem. Ninkaši byla bohyní piva a celá báseň/hymnus je vlastně receptem na výrobu zlatavého moku.

Nejdříve brčkem, poté ze džbánků

Nejstarší stopy po pivu jsou ze čtvrtého tisíciletí před Kristem z naleziště Godin Tepe v Íránu, kde vědci našli takzvaný pivní kámen, tedy vedlejší produkt při výrobě piva, který je viditelný v nádobách.

Další zajímavostí je, že zhruba ve třetím tisíciletí před naším letopočtem pili obyvatelé Mezopotámie pivo brčkem. Zhruba o tisíc let později už pili většinou ze džbánků nebo kalíšků. Lidé tehdy také většinou pili pivo daleko více než vodu, ta totiž nebyla tak dobrá, alespoň to tvrdí archeoložka Glatzová.

Skotské vědkyně a jejich studenti se nyní snaží vykoumat, nebo alespoň zrekonstruovat, jak starověké pivo chutnalo.  A používají k tomu postup, který vyčetli z Hymnu k bohyni Ninkaši.

Při rekonstrukci vycházejí z látek, které se našly ve džbánech. Problémem je, že ve starých mezopotamských textech se píše o několika různých druzích piva – o zlatém, červeném či tmavém -, takže skotští archeologové tápou.

Něco jim vzniklo, ale hrozně to prý smrdělo, tak ani neměli odvahu to ochutnat. Ale třeba jejich kolegové z Heidelbergu se pokusili zrekonstruovat chetitské pivo, které se pilo před čtyřmi tisíci lety, a to prý mělo skvělou chuť.