Stuchlíkovi ze Skalice: Poctivost řemesla je u piva znát, šizení vám neodpustí

Splněným snem manželů Lucie a Jana Stuchlíkových ze Skalice u České Lípy je jejich Rodinný minipivovar Skalický Budulínek. Ten mají přímo u svého domu, místo dřevníku a garáže. Kromě osvědčeného sortimentu, kterému kraluje ležák -dvanáctistupňový „Skaličák“ – rádi experimentují.


Vzpomenete si na první impulz, nápad, na rozhodnutí uvařit vlastní pivo?
Jan: K pivu jsme se dostali někdy před šesti lety, ze zvědavosti. V reálu to bylo tak, že jsem dlouho otravoval, že bych chtěl vyzkoušet uvařit pivo, dlouho jsem se nesetkával s pochopením, ale nakonec se mi podařilo manželku přemluvit. Nejprve jsem vařil ve dvacetilitrovém hrnci. Když žena viděla, jak se v tom plácám, tak mě v podstatě odstrčila od hrnce a začala vařit sama. A to si myslím, že bylo ohromně dobře.
Lucie: No, ono to nebylo všechno takhle doslova. Muž udělal všechno pro to, abych u toho vydržela. Oba jsme na počátku o vaření piva nevěděli prakticky nic. Jak se říká, pustili jsme se do vaření po hlavě… Já měla opařené ruce, protože když člověk zkouší v domácích podmínkách a nic o tom neví, tak je to špatně, takže za 14 dní už jsme měli větší vanu, kde už bylo například míchadlo.

Původně jste dělali co?
Jan: Já jsem elektrikář, revizní technik, projektant, v podstatě elektrikář.
Lucie: Já malířka skla, původně z nového Boru. Deset let jsem malovala sklo v rodinné firmě, ale pak jsem se zařekla, že už štětec nechci nikdy vidět, vzít do ruky. Pivo vaříme opravdu jen ze zájmu, naše živobytí je založené na těch projektech a revizích.

Jak jste vybrali nevšední jméno svého minipivovaru?
Jan: Když jsem začínal pracovat jako elektrikář, tak jsem měl bílou dodávku, které jsme vždy říkali Budulínek. V době nadšeného „domovarnictví“ jsme chtěli název, který spojí místo, Skalici s tím, co je nám blízké, domácí. Tak vznikl Skalický Budulínek.

S jakým pivem, s kolika druhy jste začínali?
Jan: Ležákem. Dodnes držíme zásadu, že pivovar by měl umět nejdřív uvařit dobrý ležák, klasický český ležák a pak teprve se může pouštět do dalších pivních stylů. A my jsme začali ležákem a zjistili, že ho ještě neumíme. Na začátku byli našimi ochutnávači jen rodinní známí a příbuzní. A stále je za to obdivujeme.

Proč, nedalo se pít?
Jan: Když se ohlédneme zpátky, tak přece jenom velké nadšení, že jde o domácí pivo, převažovalo nad kvalitou. Kamarádi se toho nebáli a s nadšením ochutnávali. I díky nim jsme proces vaření opakovali, až jsme byli všichni spokojeni.
Lucie: Na počátku jsme o tom nevěděli vůbec nic, na všechno jsme vlastně museli přijít sami, například že se pivo musí stáčet při určitém zbytkovém cukru, aby bylo nasycený, aby pěnilo, nebo že při určitých teplotách musí ležet, aby nebylo kalný. Člověk v tom musí dozrát.

Zdroj: https://ceskolipsky.denik.cz/ | Autor: Petr Pokorný | Foto: Deník / Petr Pokorný

Nejlepší čas strávený se sklenkou piva je samozřejmě - české online casino

Strávit čas s přáteli hraním vzrušující hry!