„Češi mají pivo v DNA, jsme hrdý národ pivařů,“

„Češi mají pivo v DNA, jsme hrdý národ pivařů,“ říká v rozhovoru ředitelka Českého svazu pivovarů a sladoven Martina Ferencová…

Osobnostmi pivovarnictví nejsou jen sládkové a majitelé pivovarů. Při degustaci zajímavých piv v našem pivním výčepu a pivotéce sedm° jsme ředitelce Českého svazu pivovarů a sladoven Ing. Martině Ferencové položili několik otázek nejen na činnost samotného Svazu, ale i otázek týkajících se jejího vztahu k pivu. Celé setkání se neslo ve velmi příjemné náladě a názorové shodě na fungování a budoucnost pivního a pivovarského světa

Jaká byla tvoje cesta k pivu jako nápoji osobně?

Pivo byla moje láska odjakživa. Nepamatuji se, že bych někdy holdovala nějakému jinému alkoholu. S pivem jsme začínali na střední škole a tenkrát nebyly ještě žádné sociální sítě. Vždycky po škole jsme chodili dát si pivo do hospody za rohem. Pro mě to byl sociální kontakt, u toho piva si prostě můžeme povídat. A mám to doteď.

Ty jsi vystudovala ekonomiku. A hned po škole jsi šla do pivovarského světa. Jak ses k tomu dostala?

Tou svojí láskou k pivu. Myslím, že mi je pivo souzené. Našla jsem inzerát a šla jsem dělat do Staropramenu. A jak jsi říkal, mám vystudovanou ekonomiku, dostala jsem se na finanční oddělení a tím, jak jsem huba prořízlá a na poradách seděli lidi z výroby, tak jsme se dali do řeči. Oni mi ukazovali co umí vyrobit, jak to funguje ve sklepě a mně se tam s nimi líbilo. Pivo je velký kumšt a velké řemeslo ve velkém pivovaru i v minipivovarech. A tohle mě bavilo.

Ze Staropramenu už vedla tvoje cesta do Českého svazu pivovarů a sladoven?

Já jsem ve Staropramenu dělala takových jedenáct, dvanáct let nevím teď úplně přesně, na čísla úplně nejsem. Mám dvě děti, takže po druhé mateřské jsem se už nevrátila. Dostala jsem tenkrát laso od Franty Šámala, což byl tehdejší předseda Českého svazu pivovarů a sladoven a on si mě tam vzal jako administrativní pomoc. Pomáhala jsem i s projekty a časem jsem se dostala až na pozici výkonné ředitelky.

Ve Svazu jsi tedy víc jak deset let?

Asi už to bude i víc než jedenáct let.

Díval jsem se na Svaz jako na samotnou organizaci, jak funguje a zaujalo mě, že nezastřešuje jen pivovary a sladovny. Je to tak?

My tam máme kromě pivovarů, sladoven i přispívající. To znamená, že spolupracujeme i s dodavateli různých technologií, chmelaři, středními školami, protože nám jde o obor jako o celek. Máme i výrobce lahví, korunkových uzávěrů, různých kartonů a podobně. Víme, že potřebujeme se všemi spolupracovat. Víme, že teď to bude třeba víc než kdykoliv jindy.

Svaz má spoustu programů, které už proběhly, které běží. Vždy máte něco aktuálně na daný rok, nějaký výhled. V té strašné covidové době jste zastřešovali program Bezpečná restaurace. Co si myslíš o té době, jak moc se dotkla oboru?

Samozřejmě dotkla. Protože lidi chodí do hospody, Česká republika to je synonymum pro čepované pivo, takže nás to hodně zasáhlo. Bezpečná restaurace byl projekt, který ukázal že nepotřebujeme nějaké nařízení zvenku. Já to řeknu úplně otevřeně. Nejsme úplní blbci. Výrobci, hostinští, naši zákazníci musíme spolupracovat. Tím projektem jsme chtěli ukázat, že se o zdraví umíme postarat sami. Každý má svoji odpovědnost. A byli jsme na jedné lodi. Myslím, že projekt nebyl aktuální jen v té době, měli bychom se k sobě starat ohleduplně za dob dobrých i zlých. A v podstatě šlo o základní hygienické podmínky, které by se měly dodržovat pořád.

A jak vnímáš tuto dobu. Teď nám covid snad pominul, ale ekonomika začala tlačit na restaurace, které se vylidňují. Je nějaká šance s tím něco udělat?

Je to určitě výzva. V covidu jsme pomáhali hospodským a všichni jsme napnuli síly k tomu, abychom produkt dostali k zákazníkovi jakoukoliv cestou, takže se pivo stáčelo do petek a lidi si pro ně chodili. Nic ale nebude jako před covidem. Teď se na nás valí další výzvy a myslím si, že to bude znamenat to, že nám ubudou někteří zákazníci, ale třeba se zase najde jiný způsob, jak oslovit a přitáhnout jiné.

Takže by rozhodně lidi měli chodit na čepované pivo…

Na čepované určitě. Já vždycky říkám, že pivo je nejlepší načepované od oblíbeného hospodského v oblíbené hospodě a ve společnosti s lidmi, které mám ráda.

Další zajímavá věc, která od vás vzešla, je možnost dostat naše pivovarnictví a sladovnictví do UNESCO. Jaké jsou šance, jakým způsobem tato aktivita běží.

To je zrovna věc, kterou děláme ve spolupráci s Českomoravským svazem minipivovarů. Vzešlo to od nás. Jak říkám, Češi mají pivo v DNA, jsme hrdý národ pivařů a my jsme zjistili, že pivní kulturu mají zapsanou v Německu a v Belgii a já jsem si říkala proč to nemáme my? Jsme pivem pověstní po celém světě. Popisuji to tak, že jsme zemí českého ležáku, který vznikl před sto osmdesáti lety v Plzni, a tak jsme v Plzeňském kraji požádali o zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví tohoto kraje. Máme podanou přihlášku, kde popisujeme, jak pivo vzniklo v Plzni, že ho děláme z českých surovin, je to o krajinotvorbě, o řemeslu, třeba o bednářích, je to o sládcích, je to i o té hospodě. A je to i o tom, jak dané pivovary přispívají místním komunitám, protože dělají kulturní akce, různá pivobraní a to všechno prostě k naší pivní kultuře patří.

Když jsem zmínil vaše projekty pro jednotlivé roky, tak jsem objevil hodně zajímavý program nazvaný ženy vaří pivo? Čím je inspirovaný? A má nějakou souvislost s Pink Boats nebo je to čistě česká záležitost, jinak koncipovaná? Jaký je cíl této akce?

Je to součást našeho projektu Kde se pivo vaří. To, že se to potkalo ve stejnou dobu s Pink Boats je vlastně náhoda. Ale chtěli bychom to budoucna určitě spojit, protože nám přijde, že to k sobě patří. Koná se v březnu, kdy je Mezinárodní den žen, a proto se obě akce objevily ve stejnou dobu. My jsme chtěli ocenit české ženy, české sládkové, ono jich je v České republice kolem třiceti, my jsme jich vybrali šest a chtěli jsme ukázat, že ženy umí úplně všechno od kvašení divokými kvasinkami až po ty, které umí vyrobit náš český ležák, ty které dělají v malém pivovaru, ale i ve velkém, pražské i mimopražské… Bylo to ocenění jejich práce.

Akce tedy poběží pořád dál?

Je to součást projektu Kde se pivo vaří a ten je dlouhodobý. Určitě nechceme omezení na jeden rok, protože české pivovarství si zaslouží, aby se o něm mluvilo pořád. Na každé čtvrtletí máme jedno téma, příští čtvrtletí budeme mít Pivní novinky, následovat budou Pivní obaly, a nakonec jsme dali téma přínosu místním komunitám.

Skočím trošku jinam. Možná to bude rychlá odpověď. Ty máš ráda běh a hodně běháš. Jaký iontový nápoj po běhu doporučuješ?

(Smích) Samozřejmě pivo. Je to tak. Já si myslím, že pivo patří k celkovému životnímu stylu. Určitě to tak vnímám. A není to o tom vypít deset piv, je to o tom proběhnout se, dobře se najíst, dát si jedno, dvě piva. Vést prostě normální život.

Proč si myslíš, že ležák jako pivní styl válcuje všechny ostatní pivní druhy?

Český ležák se vyznačuje pitelností. A myslím, že pro české pivní fanoušky to už nebude nové slovo. Náš technologický postup vede k tomu, že když vypiju jedno pivo, mám chuť okamžitě na další. A to je opravdu specialita českého ležáku. Když piju zahraniční piva, většinou vypiju třetinku, možná druhou a potom už mě to nenabádá k dalšímu pití.

Kdybychom dnes nakoukli do ledničky Martiny Ferencové, našli bychom v ní nějaké pivo? A jaké?

Už jsi říkal, že jsem na čepovaná piva a teď se vrátím ke covidu, kdy čepované pivo nebylo. Já jsem do té doby v lednici žádná piva neměla a pila jsem jen ležák. Jsem ten typ, který na něj nedá dopustit. Ale já i tu covidovou dobu beru jako příležitost, protože jsem si rozšířila obzory. Vždycky jsem chodila do té svojí hospody, kde jsem si mohla koupit různá piva, a protože mám ráda hospodského, tak jsem chtěla pomoct. Nakoupila jsem vždycky bednu plnou piv a pak jsem doma na to koukala a říkala si, co s tím budu dělat. Ale vzala jsem rodinu, kamarády a spolu jsme degustovali a já jsem zjistila jak obrovská a pestrá nabídka tady je. A oslovilo mě to. Já si u piva potřebuji povídat, takže potom, když jsem nějaká ta piva ochutnala, tak jsem si našla, kdo je vyrábí, oslovila jsem je, chtěla jsem, aby mi o tom svém pivu něco řekli, jak vznikalo, jaká je receptura, protože mi mnohdy přijde až neuvěřitelné, jaká piva jsou a jak chutnají.

Malé a velké pivovary. Můžou vedle sebe existovat a musí nutně mezi sebou vést boj?

Myslím, že úplně normálně vedle sebe můžou existovat a existují. Když si to vezmu před nějakou dobou, před deseti, dvaceti lety, tak si každý hledal své místo na trhu a dnes ten pivní fanoušek to sám vyžaduje. Já jsem vystudovaný ekonom, tak vím, že nabídka a poptávka se vyrovnává. A opravdu normálně vedle sebe fungují.

Myslíš si, že jsme pivní velmoc?

Já to vím. (Smích)

Dobře. Takže jsme pivní velmocí. Existuje v té naší velmoci kultura pití piva a neměla by být lepší?

Myslím, že tohle se hodně změnilo. Když si vezmeme, jaká tady byla kultura pití za totáče, tak to se s tím vůbec nedá srovnávat. Teď třeba sedíme u stolu, kde pijeme pivo z krásných skleniček, super hospodě, která není začouzená, máme tady čisté toalety, obsluhuje nás tu číšník, který se směje…To všechno se diametrálně změnilo k lepšímu.

Co vlastně pro tebe znamená pivo?

Když koukám před sebe do té velké lednice, kterou máte tady v hospodě Sedm stupňů, tak já za těmi pivy vidím konkrétní lidi. Samozřejmě pivo mě baví a strašně ráda ochutnávám. A jak říkám, pivo je pro mě symbolem společenského kontaktu.

Díky za rozhovor.

Ptal se Milan Plch
Pivovaři.cz