První pivo uvařili v kotlících na guláš, teď mají minipivovar a dvě hospody

Jako první asi táta. V Plzni, kde byla dříve jediná škola tohoto typu, vystudoval obor pivovarnictví a sladovnictví. V Plzeňském Prazdroji se i nějaký čas pohyboval, pak pracoval v Olomouci v bývalém Holickém pivovaru. Měl tak k této profesi odjakživa blízko. V roce 2001 s mámou založili palírnu, já sám mám hotelovou školu, a tak jsme přemýšleli, co dál vybudovat. Chtěli jsme hospůdku, ale přišlo nám, že by to s cizím pivem, byť odněkud z okolí, nebylo ono. Chtěli jsme točit vlastní. A tak jsme se do toho ještě s bratrem Radkem pustili.

Musel vás či bratra táta přemlouvat ke společnému podnikání?
Právě že vůbec! Dost často se v rodinných podnicích stává, že rodiče musí potomky skoro až nutit, aby se do podnikání zapojili či jej postupně přebrali, ale nás to hned chytlo. Když nám táta, kterému je dnes jednapadesát, ukazoval, jak se pivo vlastně dělá, uvařili jsme první várku a hned nám to chutnalo. A byla to zábava. Je to práce i koníček zároveň.

A váš vztah k pivu?
Pivo… To je ten nejlepší dar. (smích)

Kdy a kde jste uvařili první?
Bylo to v roce 2012 u nás na zahradě. Potřebujete při tom samozřejmě teplo, a tak jsme vzali dva kotlíky, ve kterých si zálesáci vaří guláš, a v nich vzniklo našich prvních zhruba deset litrů piva. Pak jsme hned zkoušeli další várky, ty už jsme vařili v kuchyni. Samotný pivovar jsme založili v roce 2014, postavili jsme ho i s hospůdkou na místě starých garáží u našeho rodinného domu. Začínali jsme se čtyřmi tanky piva, teď jich v našich sklepech máme třiadvacet.

A jaké tedy byly začátky samotného pivovaru?
Byli jsme nervózní, čekali jsme, co na to lidé řeknou. Sami jsme byli s našimi pivy spokojení, musím zaklepat, že se nám vždy povede ho připravit, ani jednou jsme nemuseli nic vylévat. Vůbec poprvé mohli lidé naše pivo ochutnat v lednu 2015. Pamatuji si, že to byl čtvrtek, kdy jsme tady v hospůdce vpodvečer narazili první soudek, přišli především kamarádi. Rozdávali jsme tácky s naším logem, bylo to zajímavé a pestré. Prvních čtrnáct dní bylo hodně nabito, všichni z Náměště a okolí chtěli zjistit, jaké je pivo od Jadrníčků. A od té doby se k nám valná část z nich vrací.

Když si vzpomenete na jedno z vašich prvních piv, jaké bylo ve srovnání s tím, co vyrábíte dnes? Co mají společného?
Dnes samozřejmě vaříme profesionálně, máme moderní technologie. Ale chuťově bylo velmi podobné. Jen co do stupňovitosti jsme to tehdy v těch amatérských podmínkách neuhlídali a vyšla z toho nakonec třináctka.

Kde jste pak sbíral zkušenosti?
Když nás do toho táta vtáhl, začali jsme objíždět již zavedené minipivovary, ochutnávali jsme a obhlíželi tamní technologie. A pak samozřejmě nejrůznější pivní festivaly. Na ně jsme později jezdili představovat i náš pivovar, současně při tom poznávali majitele těch dalších a objevovali další pivní styly. Člověk díky tomu získá představu co a jak vařit. Vše je pak o něco snazší. Teď také jezdím jako degustátor na pivní soutěže, i díky tomu si rozšiřuji obzory.

Vyjel jste kvůli tomu i někam do zahraničí?
Ano, zhruba před rokem jsem byl v Belgii. Objížděli jsme samozřejmě především minipivovary, ochutnávali jejich pivní styly. Bylo to hodně zajímavé. Nějaké vzorky jsem přivezl, uvařili jsme podle nich několik piv. Inspirovaly nás například u našeho piva Japač, jde o svrchně kvašené pivo typu American Pale Ale. Zkratka APA je pak ukrytá přímo v jeho názvu.

Co pro vás byl při tom všem ochutnávání a poznávání největší chuťový zážitek?
Silná a hutná piva – třicítky. Sami jednu příležitostně vaříme. Jmenuje se Kosťák a je to jedno z nejsilnějších piv v celé republice. Podobné jsem ochutnal v Belgii, ale to byla „jen“ pětadvacítka. Rozdíl oproti naší klasické dvanáctce – Náměšťákovi – je skutečně velký. Ten alkohol je tam zkrátka znát, celkově to pivo působí hutným dojmem. Pro milovníka piva je to úplně jiná zkušenost, rozhodně doporučuji něco takového ochutnat. Člověk ale vypije maximálně dvě a stačí mu to.

Kolik piv má váš pivovar v portfoliu?
V nabídce máme vždy alespoň čtyři druhy piv, s ohledem na sezonu se to mění. Celkově dnes umíme uvařit zhruba třiadvacet druhů piv.

Obměňujete stálou nabídku často?
Podle ročního období. Teď v létě jsou to lehčí světlá piva, na podzim a zimu nasadíme také silnější polotmavá či tmavá. Zhruba dva tři měsíce před tím si s bráchou nebo tátou sedneme a probereme, co přesně bychom mohli uvařit.

Jak vznikají nápady na nová piva?
Často v pátek nebo v sobotu večer. Dáme něco na gril, sedneme si všichni s pivem, a čím víc ho vypijeme, tím lepší nápady a exotičtější názvy nás napadají… (smích)

Můžete přiblížit velikost vaší výroby, jakých čísel dosahuje výstav?
Je to 1 500 hektolitrů. Spadáme tak do minipivovarů. Tam je maximální limit deset tisíc hektolitrů, takže rezervu máme velkou. V této kategorii bychom se také rádi udrželi.

Proč?
Při vaření piva v tak malém objemu si, pokud chcete, dokážete udržet takovou tu poctivou řemeslnost. Rozhodně není naším cílem hnát se za nějakými velkými objemy.

Jste čistě rodinný podnik?
Základ jsem já s bráchou a tátou, pak máme dva zaměstnance. Pána, co má na starost stáčení sudů a lahví. A pak jednu slečnu, která nám pomáhá vařit. Je to absolventka pivovarnictví v Litovli. Jeden rok jsme s tamní školou spolupracovali. Studenti sem mohli chodit na praxi, litovelský pivovar neměl místa pro všechny. A tato slečna u nás už zůstala. Na naši výrobu piva pět lidí stačí, a pak je tady ještě obsluha v naší hospůdce.

V zázemí pivovaru jsem viděl, že výroba teď jede. Jak vás ale na jaře zasáhl koronavirus a karanténa?
Vše už se vrátilo do normálu. Počasí se umoudřilo, začátek prázdnin byl ale jako na houpačce. A to je na odbytu hodně znát. Dnes naštěstí vyrábíme i prodáváme naplno. Karanténa nás však zasáhla citelně. Na dva týdny jsme museli zavřít, a dokonce jsme odstavili i výrobu. Nikoho jsme nepropustili, jsme rodinný podnik a snažíme se do toho zahrnout i naše zaměstnance a udržet si je. Takže jsme uklízeli pivovar, udělaly se věci, na které není běžně tolik času. Pak jsme začali vařit jednou za týden, hlavně kvůli kvasnicím, abychom o ně nepřišli a udrželi samotný výrobní proces. Nad vodou nás naštěstí podrželi naši věrní zákazníci, poctivě od nás kupovali pivo v lahvích. Za to jsme jim vděční. Ale těch prvních čtrnáct dní karantény, kdy jsme nevěděli, co přesně se bude dít dál, bylo hodně nepříjemných.

Na stěně uvnitř hospůdky máte řadu ocenění pro vaše piva. Kolik jste jich získali?
Každý rok nějaké přibude, máme jich už kolem patnácti. Zřejmě nejúspěšnější je náš tmavý Jadroš, spodně kvašený speciál – třináctka. Ten získal i zlatou pivní pečeť, což je u nás nejprestižnější ocenění. Další náš speciál polotmavá čtrnáctka Kotelník pak dostala kromě dalších ocenění bronzovou pivní pečeť.

Kam všude pivo dodáváte? Slyšel jsem, že se dá ochutnat i v zahraničí.
To je pravda, dodáváme i do Polska, pivo od nás odebírá jeden pán, který má v Krakově hospodu postavenou na českých pivech. Jinak ale máme hlavní odbyt u nás v Náměšti a pak – jak se říká – v okruhu pivovarského komína, takže hlavně na Olomoucku a Prostějovsku. V samotné Olomouci máme už dva roky vlastní Jadrošovu krčmu v městské části Neředín. Sami si ji provozujeme, jsou tam naše technologie. Hodně našich olomouckých zákazníků nám říkalo, ať něco otevřeme přímo ve městě. Bývali smutní, že poslední vlak z Náměště odjíždí do Olomouce už kolem deváté večer… (smích)

Dokážete si dnes představit, že byste v životě dělal něco jiného, než vařil pivo?
Teď už ne. Baví mě to a naplňuje. Baví mě práce s lidmi, rád jim na nejrůznějších akcích náš pivovar představuji. Těší mě, že mohu budovat naši rodinnou značku, aby si lidé teď i v budoucnu řekli, že Jadrníček je kvalitní pivo z Náměště na Hané. Doufám, že pivovar budeme moci v budoucnu předat i další generaci naší rodiny.

Pivovarnictví v Náměšti na Hané

Zdroj: https://www.idnes.cz/olomouc/ | Autor: Michal Poláček | Stanislav Heloňa, MAFRA