Rony Plesl: Pivní kultura tu zaostává. Učme se od Italů, prodávají pivo jako parfém

Přinesla jsem vám něco ukázat. Říká vám něco tahle sklenice?

Vidíte, tu zrovna neznám. Je zajímavá, ale opravdu jsem ji v životě neviděl.

Babička do ní nalévala lahvové pivo, které si děda dával k obědu. Překvapilo mě, že je to dvojka, takové míry se v Česku někdy vyráběly?

Nevyráběly. Jsou typické spíše pro státy, jako je Japonsko, protože na Asiaty alkohol působí o něco silněji než na jiné kultury. Západ včetně České republiky používá nejčastěji půllitry a třetinky. Ve Velké Británii se pije pinta a například v Belgii je oblíbený čtvrt litr.

Proč se liší míra i v zemích s tradiční pivní kulturou?

Kalibrace je důležitá kvůli ceně nápoje. Není možné, abychom vytvořili sklenici bez přesné míry. Pivo stojí v zahraničí daleko víc než u nás, například v Británii stojí pět liber, a tak je znát, nalije-li výčepní o centimetr více či méně.

Patnáct let jste designérem německého koncernu Sahm a zároveň vedete českou sklárnu Rückl Martina Wichterleho. Liší se nějak vaše práce v Česku a u sousedů?

Sahm je rodinná firma, která funguje asi 119 let. V počátcích pochopitelně žádná automatizovaná výroba skla nebyla, firma vznikla u Frankfurtu, kde se vyráběla keramika, tudíž první džbánky na pivo byly keramické. Postupně se firma vyvinula v evropského giganta, který sice sám nevyrábí, ale je zprostředkovatelem mezi designéry a pivovary.

Najali si mě, abych pod svým jménem vyhrával velké tendry, které jí zaručí, že si daný pivovar či restaurace objedná náš design. Od roku 2004 jsem pro ně navrhl asi 40 sklenic. V Česku je používá například Staropramen, Pilsner anebo Bernard. Kromě piva jsem navrhl také sklenice na vodu a limonádu například pro Mattoni, Pepsi Colu anebo Kofolu.

Oproti tomu v českém Rücklu se snažíme jít tradiční cestou. Když v roce 2014 sklárnu koupil pan Wichterle, od začátku jsem věděl, že jestli máme nějak fungovat, měli bychom se snažit vrátit do domácností ručně broušené sklo. Vznikla tak Rückl Heritage, což je kolekce, kterou zdobí tři klasické ručně broušené vzory. Sklenice odkazují na dvě české tradice – pivní kulturu a české sklářské řemeslo. Spolupracujeme ale také se studenty a dáváme jim prostor posunout design a pivní kulturu zase o něco vpřed. Na domácím trhu se nám velmi daří, chtěli bychom ale proniknout i do ciziny.

Jaký je hlavní rozdíl mezi foukaným a lisovaným sklem?

Když se půllitr lisuje ve velkém koncernu, tak se jich díky automatizované výrobě vylisuje třeba 100 tisíc denně. Kdežto ruční skláři jich v Rücklu vyrobí maximálně sto, proto je také ruční sklo tak drahé a vzácné, vyžaduje daleko větší um. Automatika samozřejmě také vyžaduje um, ale je to masivní náklad a každá sklenice je ve výsledku stejná.

Odborníci tvrdí, že v posledních letech klesá spotřeba piva. V některých restauracích už namísto půllitru čepují do čtyřky. Ovlivňuje to nějakým způsobem vaši práci?

Myslím si, že kalibrace je věc každého pivovaru. Problém spočívá v nákladech, které jsou rok od roku vyšší. Pivovary musí hledat cestu, jak si zvýšit svou image a uspět v konkurenci i na světovém trhu. Kvalitní firmy mění sklo každých pět let, jsou to pro ně obrovské náklady navíc, nicméně dobře ví, že sklo je účinný reklamní předmět. Rád pivo přirovnávám k parfému – vůni z reklamy také nepoznáte, prvotní dojem ovlivňuje tvar a vzhled skla.

A má tedy sklo vliv na výslednou chuť piva, nebo je to jen marketingový tah?

Tvar sklenice hraje ve výsledné chuti obrovskou roli. Je zajímavé, že tvar sklenice řeší lidé u vína, ale sklo na pivo už tolik nezkoumají. Přitom je to jedno a totéž. Na jazyku jsou chuťové pohárky – kyselé, sladké a podobně, umístěné v různých částech jazyka. Celkovou chuť ovlivňuje pohárek, na který pivo dopadne jako první. To znamená, že když je sklenice zavřená, nápoj dopadne na špičku jazyka, když je ústí naopak otevřené, nápoj se dostane až do zadní části.

Když dostanete stejné pivo do třech různých půllitrů, tak vám pokaždé bude připadat jiné. Chuť ovlivňuje ústí sklenice, její tloušťka i tvar. Tyto detaily hrají roli v teplotě, vůni i jak dlouho vám vydrží pěna.

Kdo všechno vám do tvaru sklenice může mluvit?

Velikost půllitru, lis, míru i zdobnost si určují samy pivovary, které si najímají designéry a společnosti, jako je Sahm, aby jim vytvořily reklamní předmět. Co pivo potřebuje, ví nejlépe sládek. K tvaru a velikosti se ale vyjadřuje také hostinský, který potřebuje, aby se mu sklo vešlo pod pípu a aby se na kartáčích snadno čistilo.

Ve výjimečných případech do toho mluví také číšníci, pro které je zase důležité, aby se sklenice vešly na tác. Když nesou deset půllitrů, tak je to dobrých patnáct kilo a to vyžaduje stabilitu. V Česku je tradice nosit piva v ruce, čemuž se pak musí přizpůsobit tvar samotného ucha. Někdy je těžké se všem zavděčit a stejně jako každý reklamní produkt, má i sklenice své odpůrce, ať už imagové, anebo spotřebitelské.

Zní to jako velmi nevděčná role…

Ano, je velká vzácnost, když se něco skutečně povede. V posledních letech se nám podařilo uspět s půllitrem Pilsner, který se stal ikonou doma i ve světě. Design je ale vždy obrovská diplomacie, samotnou kapitolou je pak Rusko anebo Ukrajina.

Mají tam vyšší nároky?

Ukrajinci jsou hodně hrdí na svoje dekory, látky a kuchyni. Mají výbornou gastronomii, na které si zakládají, a to včetně piva. Design tedy vychází z lidové tradice původních porcelánových džbánů. Česko také lpí na své tradici, ale díky poloze ve středu Evropy se tu chytají i marketingové trendy z Itálie.

Překvapuje mě, že zrovna Italové udávají trend v zemi, kde je jedno z nejlepších piv na světě.

Je to tak, Italové sice nemají tak dobré pivo jako my, ale mají velmi dobrý marketing, prodávají všude po světě. Je to dobrý příklad toho, že s dobrou reklamou prodáte i špatné pivo.

Pivo si dnes rády dají i ženy, ovlivňuje to nějakým způsobem design sklenice?

Téma žen je v poslední době velice časté. Pivovary chtějí, aby žena s půllitrem nevypadala moc mužně, chtějí jí dopřát trochu elegance.

A dá se vůbec navrhnout elegantní půllitr?

V Česku je trochu problém, že design ovlivňuje tradiční pivní kultura, a tak se stále preferují ‘lidové’ sklenice. Nejelegantnější půllitry proto vznikly právě pro italské pivovary, kde se nebojí experimentovat. U nás se na design obecně tolik nedbá, firmy se bojí nového, protože by odradily tradiční spotřebitele.

Tradiční spotřebitelé ale podle mě nemají zas tak silný hlas, jak si firmy myslí, a jejich uvažování české kultuře – ať už je to film, literatura anebo design – hodně škodí. Pořád mají pocit, že pokrok znesvětí člověka na malém městě, ale já si myslím, že to tak vůbec není. I ten nejméně vzdělaný člověk někde na vesnici se dá vychovat, je škoda, že se o to pivovary nesnaží.

Jinými slovy si myslíte, že česká pivní kultura v tomto ohledu zaostává a že pivovary by měly oslovit malou, elitní skupinu lidí?

Je to tak. Když navrhuji design, myslím vždy na malou skupinu lidí a nakonec tam přidám něco, co se bude líbit i masám. Myslím si, že jedině tímto způsobem dosáhneme pokroku a můžeme čelit světové konkurenci. Musí se začít u progresivnějších lidí, kteří následně ovlivní i většinovou společnost. Vyžaduje to ale velkou diplomacii a možná i dražší pivo. Na druhou stranu si myslím, že spousta turistů do Čech jezdí kvůli pivu a bylo by fajn, kdyby si mohli dát kvalitní pivo z kvalitní sklenice, pokud bude mít pivní kultura svou úroveň, nemusela by být tak laciná.