Neodmyslitelná součást života většiny Irů? Pinta dobrého piva v oblíbené hospodě!

V tom okamžiku se ale zvedne zpěvákův soused po levé ruce a spustí další lament stejného kalibru. Po něm zpívá další muž a pak další, až se v tomto irském pějme píseň dokola vystřídá celý stůl zřejmě velmi melancholických mužů. Horečně přemýšlím, jakou smutnou českou píseň bych přidal já, kdyby štafeta přeskočila na sousední stoly.

Stalo se tak v květnu roku 2005 v hospodě na poloostrově Dingle, nejzápadnějším výběžku Irska a potažmo i starého kontinentu. Další nezapomenutelný zážitek z irské hospody! Kolik takových za mých sedm let v Irsku bylo… Hospoda je tu neodmyslitelnou součástí života. Kromě zásadního společného rysu, totiž že jsou to místa ke konzumaci alkoholických nápojů ve společnosti přátel a známých, se česká a irská hospoda liší v řadě detailů. První dva zásadní rozdíly odhalíme více či méně záhy, v závislosti na míře naší všímavosti. Rozdíl číslo jedna: v irské hospodě se obvykle neobsluhuje, pro pivo si musíš dojít k baru. Rozdíl číslo dvě: za objednávku se platí ihned, žádné účty se nevedou. Dýško se nedává. Jak mi vysvětlili irští přátelé: „Hospodským a taxikářům zásadně nedáváme dýško. Peněz mají i tak dost.“

A pak přišel zákon

Blahobyt majitelům hospod zajistil Zákon o opojných lihovinách (anglicky Intoxicating Liquor Act, irsky An Bille Deochanna Meisciúla, čti an bilje ďóchana mješkúla), přijatý v roce 1902. V liberálních dobách před přijetím zákona byl hospodský byznys v Irsku neregulovaný a licence k provozování hospod se udělovaly bez omezení. „Od okamžiku přijetí tohoto zákona se nadále nebude udělovat žádná nová licence k prodeji opojných lihovin,“ stanovil parlament a navždy zmrazil počet hospod na stavu panujícím na přelomu 18. a 19. století.

Dnes je v Irsku na deset tisíc míst s licencí k prodeji lihovin – hospod, barů a obchodů s alkoholem. Chceš si založit novou nálevnu? Musíš nejdřív koupit nějakou stávající hospodu, převést její licenci na nový provoz a starou hospodu zavřít. Bláhové zákonodárce vedla snaha omezit konzumaci alkoholu v Irsku. O sto let později musíme konstatovat, že se jejich úsilí totálně minulo účinkem. Irové pijí jako duhy a utratí za alkohol na hlavu nejvíc z celé Evropy. I am seldom drunk although I am never sober, zpívá se v irské lidové písni: Málokdy se opiju, však střízliv nejsem nikdy!

V roce 1886 připadala v Dublinu jedna hospoda na 388 obyvatel. O sto let později je zde díky omezenému počtu licencí již 1119 obyvatel na jeden bar. Není divu, že se majitelé hospod mají dobře, když se jim stát stará o růst počtu zákazníků. Regulace vedla ke vzniku superhospod v centru města. Licence je na hospodu, a nikoli na stanovený počet zákazníků či na objem vypitého piva. Logicky proto majitelé licencí rozšiřují své hospody, jak to jde. Superhospody jako Porter House nebo The Barge mají tři a více podlaží, nekonečné bludiště barových pultů, jednu pípu vedle druhé, a přesto je zde v pátek večer tak narváno, že se návštěvníci kolem barů mačkají ve třech řadách.

V Česku se pivo pije na půllitry, v Irsku na o něco objemnější pinty. „Pojď na pintu,“ svolávají se Irové do hospody. Čtenáře již nepřekvapí, že také cena pinty piva je regulována státem. Má první pinta v roce 1995 stála rovné dvě irské libry, tehdy asi dvě a půl eura. Díky regulačně-inflační symbióze majitelů hospod a státu cena roste rok co rok v průměru o pět procent. V roce 2005 stála pinta rovná čtyři eura. Pivo je to ale dobré. Návštěvníkům ze středoevropského Ležákova chvíli trvá zvyknout si na irské pivo typu stout. Vaří se z praženého ječmene, je černé jak bota, má nikdy neopadající pěnu hustou jako šlehačka doktora Oetkera a chutná báječně.

Nejznámější a všude k dostání je dublinský Guinness. V okolí Corku nedají dopustit na místní stout Murphy’s. Irové říkají, že pivo Guinness špatně snáší přepravu. Myslí tím, že ačkoli se vyváží do celého světa, nejlépe chutná zde v Irsku. Pinta guinnesse se točí nadvakrát. Nejprve barman natočí pivo do tří čtvrtin sklenice a postaví je na pultík na baru, aby se usadilo. Po několika minutách pak dotočí sklenici až po okraj a vytvoří na něm pěnu. Obřad pití guinesse pak velí s pitím chvíli počkat, až se z piva vytratí bublinky a získá jednolitou černou barvu.

Zákon o opojných lihovinách z roku 1902 omezil kromě počtu hospod také jejich otevírací dobu, a to přísně: před sto lety v pracovní den musely bary přestat čepovat v deset hodin večer, v sobotu se zavíralo v půl desáté a v neděli už v pět odpoledne. Pozdější novely zákona pravidla řídící otevírací dobu řádně zkomplikovaly. Například v roce 1943 prodloužili zákonodárci otevírací dobu o půl hodiny, avšak pouze v letním období. Vnesli tak do konzumace alkoholu astronomický řád. Den jarní rovnodennosti se stal neoficiálním národním svátkem a v hospodách se každoročně bouřlivě slavila prodloužená večerka.

Pozdější novely zákona postupně otevírací dobu dále prodlužovaly. V roce 2000 se zákonodárci usnesli, že dělení na letní a zimní hospodskou sezonu nemá smysl, a povolili hospodám mít otevřeno až půl hodiny přes půlnoc ve čtvrtek, pátek a sobotu po celý rok. O tři roky později se parlament té volnosti zalekl a zrušil prodlouženou otevírací dobu ve čtvrtek. Prý proto, že občané chodili v pátek pozdě do práce. Dnes se v pracovní dny kromě pátku zavírá o půl dvanácté. Zajímavě je otevřeno v neděli: od půl jedné odpoledne do dvou a od čtyř do jedenácti. Přestávka mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední má za účel vystrnadit z hospody všechny, kdo tam, jak velí tradice, zašli rovnou z dopolední mše.

Omezená otevírací doba platí i pro prodej alkoholu v obchodech. Samoobsluhy mají oddělení s alkoholem od ostatní prodejní plochy odděleny mřížemi, které se v předepsanou dobu spustí. Obsluha v místním Tesku mě takto jednou omylem uvěznila v neděli odpoledne v oddělení s lihovinami. Nevšimli si mě a s úderem druhé spustili kolem regálů s láhvemi mříže. Vybranou láhev vína mi ani po vysvobození nemohli prodat. Po přečtení čárového kódu pokladna na displeji zahlásila „Alkohol! Nelze prodávat v neděli mezi druhou a čtvrtou!“ Nezbylo než láhev odevzdat a počkat, až se ve čtyři mříže opět zvednou.

Tiché i hlučné

Každý Ir má svoji místní hospodu a každá irská hospoda má své stálé hosty a svůj charakter. Jsou hospody tiché, kam se chodí na kus řeči, jako třeba Punchbowl v Booterstownu. Jakou práci mi zde dalo přesvědčit vrchního, aby nám na velké plátno pustil přímý přenos fotbalového utkání Česká republika-Lotyšsko na mistrovství Evropy v Portugalsku! Celkem oprávněně namítal, že zápas kromě nás nebude nikoho zajímat. „Copak tu jsou nějací Lotyši?“ rozhazoval rukama. Čechů se však sešlo několik, a tak se nakonec nechal umluvit. Tichá je také hospoda Mulligan’s na rohu Stephen’s Green a Leeson Street, kde se po léta každý druhý pátek v měsíci scházívali dublinští Češi.

Pak jsou hospody hlučné, kde hraje hudba a kam se chodí za zábavou. V obci Glencullen na jižním okraji Dublinu najdeme krčmu Fox’s Pub. Glencullen leží v pahorkatině nazývané Iry poněkud přehnaně pohoří Wicklow. Fox’s Pub je v nadmořské výšce 220 m a zakládá si na hrdém titulu nejvýše položené hospody v Irsku. O toto prestižní označení soupeří nejméně se třemi dalšími hospodami v různých koutech republiky. Fox’s Pub byla původně stará přízemní kamenná chalupa. Různí majitelé stavení ji postupem času rozšiřovali a nastavovali až do dnešní spleti místností a spojovacích chodeb, kde hrozí, že po dvou či třech pintách už host nenajde cestu od baru zpátky ke svému stolu. V posledních letech se z Fox’s stala vyhledávaná turistická atrakce a na parkoviště se každý večer sjíždějí autobusy s výpravami Američanů, Němců a Skandinávců. Turisté jsou díky prozíravému managementu drženi odděleně od běžných návštěvníků ve velkém sále. Zde při večeři zhlédnou na pódiu pásmo irských lidových písní a tanců v podání krojovaných umělců. Pro zbytek hospody u hlavního baru každý pátek hraje dobrá kapela populární dublinské songy, při kterých se občas tančí přímo mezi stoly.

Interiér Fox’s je vyzdoben nepřeberným množstvím starého harampádí a předmětů běžné potřeby pocházejících z minulých století. Návštěvníci si mohou krátit čas hádáním, k čemu různé nástroje kdysi sloužily. Můj oblíbený exponát však už v hospodě nevisí. Byl to jízdní řád železné dráhy z Kingstownu do Queenstownu z roku 1901. Kingstown se za časů britské nadvlády jmenoval podle přístavu na jihu Dublinu, který je dnes známý pod irským jménem Dún Laoghaire (čti dún léghare). Staré časy v Dún Laoghaire dodnes připomínají černobílé fotografie v baru hotelu Kingston. Ani Queenstown se dnes již nejmenuje na počest britské královny, ale má zpátky své irské jméno Cóbh (čti kóv). Je to velký námořní přístav města Corku. Železnice z Kingstownu do Queenstownu na přelomu 18. a 19. století vykonávala důležitou funkci: vozila se po ní pošta do Ameriky. Poštovní lodě přivážely zásilky z Anglie do přístavu v Kingstownu, jehož jedno molo se dodnes nazývá Poštovní. Odtud se vozily vlakem do Queenstownu a zde se překládaly na velké zaoceánské lodě do New Yorku. Je docela možné, že i korespondence českých a slovenských emigrantů mezi Novým Světem a domovem se vozila po této železnici.

Ještě jeden exponát ve Fox’s stojí za zmínku. Visí zde fotografie slavných osobností, které kdy hospodu navštívily. Mezi státníky, diplomaty, šlechtici a celebritami z různých zemí zde na čestném místě visí fotografie prezidenta Havla, pořízená při návštěvě Fox’s v roce 1996.

Ministrovy výmluvy

Zhruba na půli cesty mezi Dún Laoghaire a Fox’s Pub se na zvlášť malebném místě na pobřeží dublinského zálivu nachází městečko Dalkey. Dalkey je dublinské Beverly Hills – místo, kde mají své domy irské hvězdy a boháči. Domy zde mají například Bono a Edge z kapely U2, filmový režisér Neil Jordan i Enya, nejbohatší Irka. Na krátké hlavní ulici v Dalkey stojí kostel, stará kamenná tvrz, veřejná knihovna, obchod s potravinami, pár restaurací a celkem šest hospod.

V dlažbě jsou ještě vidět zbytky kolejí z doby, kdy do Dalkey jezdily tramvaje z centra Dublinu. Britské koloniální časy připomínají svými názvy hospody King’s Inn a Queen’s Inn. Stojí na hlavní ulici přímo naproti sobě. Queen’s je vyhledávaná mladými lidmi, hraje zde hudba. Naopak King’s je tichá hospoda s výrazně starší klientelou. Místní smetánka se však schází nejčastěji v hospodě Finnegans na opačném konci hlavní ulice. V pátek a v sobotu večer stojí před hospodou bezostyšně na zákazu zastavení mercedesy a BMW štamgastů.

V Irsku se do hospody jezdí autem zcela běžně. Irská vyhláška je velmi benevolentní a povoluje 0,8 mg/ml alkoholu v krvi (stejně jako v Británii a USA), což si moji irští přátelé vykládají jako dvě až tři pinty piva. Takové množství samozřejmě vede k překročení limitu. Hrozí však jen malé riziko odhalení, pokud zrovna opilec za volantem nezpůsobí nehodu. Namátkové kontroly alkoholu u řidičů jsou zde velmi výjimečné. Pokud už policie řidiče staví, je to kvůli přílišné rychlosti anebo při kontrolách povinného pojištění a placení silniční daně.

Několikrát jsem na vlastní oči viděl nastupovat do auta lidi totálně namol, kteří měli problém si vůbec otevřít dveře. O pátečních a sobotních večerech jest radno dávat na dublinských ulicích velký pozor, neboť poměr opilých řidičů ku střízlivým se s postupem večera zvyšuje. Vždyť i bývalý ministr irské vlády Jim McDaid byl v noci zatčen policií, neboť zcela opilý řídil auto v protisměru na naaské dálnici. Poté, co byl druhý den propuštěn z vazby, se veřejně omluvil a vysvětlil, jak k incidentu došlo: „Kamarád mě vzal svou helikoptérou na dostihy do Punchestownu. V jeho firemní lóži na dostihové tribuně mi nabídli sklenku vína a tu mi během večera neustále dolévali. Nevím přesně, kolik jsem toho vypil, ale určitě hodně. Po dostizích mě kamarád zavezl vrtulníkem zpět k hotelu, kde jsem měl zaparkované auto.“ Hotelový manažer viděl, v jakém je ministr stavu, a nabídl mu v hotelu nocleh. Ministr odmítl, tak mu alespoň z hotelu zavolali taxi. Ani na to však vládní činitel nečekal, nastoupil do svého vozu a rozjel se rovnou do protisměru dálnice. Šťastnou náhodou ho policie zastavila dřív, než mohl způsobit nějakou nehodu. Ministr musel odstoupit a irská veřejnost si tropila z celé věci legraci. Čtenář deníku The Irish Times událost komentoval: „Kdybych měl kamaráda, co mě vozí vrtulníkem na dostihy, čekal bych od něj, že mě namazaného cestou zpátky vysadí helikoptérou rovnou před domem, a ne na parkovišti u auta.“

Pro nové kamarády

Dvacátý devátý březen 2004 vstoupí do historie jako den, kdy si Irové zakázali v hospodách kouřit. Zákon vstoupil v platnost po dlouhých a bouřlivých diskusích. Tabáková lobby a majitelé hospod byli pochopitelně proti a využili všech možností, jak zákon napadnout a pozdržet. Vláda si však správně spočítala, že ačkoli do hospod chodí prakticky všichni, kuřáků je v populaci pouze čtvrtina.

Dalo se očekávat, že zákon podpoří většina obyvatel. Nyní už je zřejmé, že kalkulace vyšla do puntíku. V průzkumu veřejného mínění, uspořádaném k ročnímu výročí zákazu, se dvě třetiny dotázaných vyslovily pro zachování zákazu. Patřím k nim taky: nezakouřená hospoda je prostě super. U většiny hospod byly pro kuřáky vybudovány přístřešky na dvoře nebo před vchodem. Tam se teď chodí zapálit si, popovídat si a seznámit se. V Punchbowlu se u baru objevila nová cedule: „Chcete si zakouřit? Běžte se ven seznámit s novými kamarády!“

Zdroj: https://www.reflex.cz/ | Autor: Martin Vanko | Foto: Martin Vanko