Podivní nadšenci, psalo se o nich kdysi. Dnes dva kamarádi provozují nejkrásnější pivovarské muzeum v Česku

Vidrování, třepačka, humno, zákvasné vajíčko, žentour, kantýře, oktagonální mlat… Tahle podivná slova padají z úst Milana Starce, jednoho ze spolumajitelů pivovaru v Kostelci nad Černými lesy, skoro pořád.

Procházíme spolu zdánlivě nekonečnými prostory pivovaru a dnes především pivovarského muzea, a když se odvážím zeptat, na co ty věci kolem nás jsou, se zápalem malého kluka je detailně popíše – přičemž monolog skoro pokaždé ukončí větou, že takových zajímavostí tu mají ještě spoustu.

A nelže. Člověk celou dobu vlastně neví, jestli víc pozornosti věnovat historickým strojům a vybavení, nebo neuvěřitelné pivovarské architektuře, kterou v mnoha ohledech už dnes nikde jinde neuvidíte.

Tohle je příběh o nadšení, které vrátilo život místu mířícímu k zániku. A taky příběh o práci a byznysu dvou kamarádů sdílejících sen o vlastním pivovaru.

I když se na začátku zdál přinejmenším jako finanční sebevražda, po 20 letech se ukazuje, že jít si tvrdě za svým mělo cenu. Dvěma spolumajitelům kosteleckého pivovaru ale ještě chybí udělat jeden zásadní krok.

Že tohle místo vůbec funguje, že do něj ročně přijde přes pět tisíc lidí, že dává naprosto dokonalou představu, jak se vařilo pivo před 100 lety, že si v místní hospodě můžete dát skvělé pivo?

Všechno výše uvedené je možné právě díky Milanu Starcovi a Tomáši Vodochodskému, kamarádům a obchodním partnerům, kteří si v roce 2001 půjčili několik milionů a pivovar se rozhodli koupit. Místní noviny o nich tehdy psaly jako o partě podivných nadšenců.

„Dozvěděl jsem se od známého, že je pivovar v Kostelci na prodej. Když jsem jel na prohlídku a chtěl vypadat důvěryhodně, půjčil jsem si od kamaráda Mazdu 323, protože sám jsem tehdy jezdil wartburgem,“ vzpomíná Tomáš Vodochodský.

Pohled na podobu pivovarského areálu byl skličující. Pivovar totiž pomalu umíral od 70. let minulého století. Nejdřív přestala fungovat stáčírna a uvařené pivo se převáželo do Velkých Popovic, v roce 1987 takzvaně vychladla varna a přestalo se vařit pivo. Definitivní konec přišel v roce 1993, od té doby pivovar chátral.

„Když jsme dostali svazek klíčů, otevřeli jsme bránu a oběma se nám v hlavách honilo, co s tím vlastně budeme dělat. Nejdřív jsme si ale půjčili motorovou pilu a ve dvoře, kterým jsme se museli doslova prodírat, jsme tři měsíce vyřezávali stromy, kterými to tady zarůstalo pětatřicet let,“ vzpomíná Milan Starec.

A přidává další číslo vykreslující tehdejší stav areálu: 900 nákladních aut. Tolik jich během let z pivovaru odjelo s kontejnerem naplněným sutí. Směrem dovnitř naopak mířily hlavně různé technické exponáty, které čekala rekonstrukce a ve velké části případů i zprovoznění.

Dvojice kamarádů vzděláním i životem propojená s pivem paradoxně pivo zpočátku vařit neplánovala. Hlavní motivací byla obnova pivovaru jako historické stavby a jeho přeměna na muzejní areál, kde mělo skončit vše, co Vodochodský se Starcem posbírali v pivovarech v Česku, na Slovensku, ale i v Německu nebo Belgii.

„Byl to rok 2001 a v tu dobu nebyly dnes běžné minipivovary vůbec na pořadu dne,“ vysvětluje tehdejší uvažování Vodochodský. Bylo ale jasné, že obnovu pivovaru je potřeba z něčeho financovat.

Hlavním zdrojem peněz se staly vlastní pražské hospody a pivní bar, které zároveň začaly odebírat pivo z Kostelce. V roce 2009 se pak podařilo otevřít hospodu i přímo v pivovaru. Tento zdroj peněz však loni kvůli pandemii téměř vyschl – stejně jako prostředky z pořádání svateb, konferencí nebo větších soukromých oslav.

Momentálně zůstávají jen dotační tituly na obnovu památek a příjem z navařeného piva, které se prodá v lahvích. Kolik dvojice majitelů do pivovaru už investovala, říct nedokáže, a i když taková odpověď z úst podnikatelů obvykle nezní dvakrát věrohodně, zápal obou mužů ji činí snadno uvěřitelnou.

„Pořád jenom vydáváme a pravidelně si říkáme, že bychom to taky měli začít počítat. Zatím to ale nijak neřešíme. Určitě to jsou desítky milionů,“ říká Tomáš Vodochodský.

Duo majitelů, se kterými spolupracuje i Národní památkový ústav a archeologové si je zvou na pomoc při bádání ve starých pivovarech, se kromě oprav budov a vylepšování muzejní expozice snaží, aby pivovar ožíval lidmi.

Před osmnácti lety uspořádali od té doby pravidelnou podzimní akci Vykulení, během níž se z hlubokých sklepních síní vyndavají ležácké sudy, které se při té příležitosti renovují. Kromě toho ještě přidali jarní Vysmolení, kdy se sudy smolí a prostor dostává i některé z typicky pivovarských řemesel.

Na tyto akce do pivovaru pravidelně přichází přes tisícovku lidí. Dalších víc než pět tisíc lidí ročně pak přijde na prohlídku muzejního okruhu.

„Po prvním Vykulení nám došlo, že historie může být spojená i s komerčním světem. Něco zachránit a schovat to na půdu je sice jedna věc, ale abychom to mohli udržovat a rozšiřovat, musíme to také ukazovat lidem,“ uvažuje Milan Starec.

Právě fungování muzea a pořádání různých akcí pro veřejnost by podle něj měly být do budoucna jedněmi z hlavních příjmů pivovaru. Základem ale zůstává pivo. Ačkoliv to Starec s Vodochodským zprvu tak jednoznačně dané neměli, situace se postupně začala obracet.

Jako nadšenci do historického vaření uvařili první stopadesátilitrovou várku v roce 2003. Míchalo se vařečkami, přelévalo se kýbly a při prvních várkách se údajně vypilo víc kořalky, než kolik se uvařilo piva.

Dnes je kapacita minipivovaru 12 hektolitrů a roční výstav se tak může blížit 500 hektolitrům světlé jedenáctky a tmavé třináctky. Pro lepší představu: jedná se až o 100 tisíc půllitrů piva.

Množství uvařeného moku ale může ještě zásadním způsobem narůst – a to díky původní historické měděné varně, která pojme 160 hektolitrů a topí se pod ní dřevem. Ta na svoji velkou chvíli zatím stále čeká.

„Neříkáme přesně, kdy to bude, ale ten čas se blíží. Jsme ve stavu, kdy to technicky zvládneme, jenže vzhledem k aktuální situaci bychom měli problém pivo prodat,“ vysvětluje Vodochodský a dodává, že takové vaření bude pro všechny velký zážitek.

„Dnes už v Česku nikde nemáte šanci vidět, jak se dřív pivo vařilo na ohni, chladilo na štokách a kvasilo na otevřených kádích. V tom budeme jedineční,“ připomíná další důvod, proč si Kostelec nad Černými lesy držet v tipech na výlety.

Zdroj: https://forbes.cz/ | Autor: Ondřej Kinkor | Foto: archiv pivovaru