Denisa Kubíčková: Baletka za výčepem

Rodačka z Hrotovic na Třebíčsku je určitě nejmladší vítězkou nejrůznějších klání o nejlepšího výčepního nebo výčepní v Česku. Letos na jaře opanovala soutěž Radegast mistr výčepní, když ve finále v Dolních Vítkovicích porazila 19 konkurentů a konkurentek.

„Že bych měla nějaký vrozený, zvláštní talent pro pivo? Spíš jsem to vydřela, důkladně se na soutěž připravila. S čepováním je to podle mě jako s tancem. Dá se naučit,“ hodnotí.

Dobytý titul považuje za dobrý start v branži, ovšem nepřeceňuje ho. Naši nejlepší výčepní jsou podle ní hlavně kamarádi, které spojuje jedna životní vášeň: láska k pivu.

Ona sama zatím kariéru spojila s vyhlášenou brněnskou restaurací Tusto-Titanium. Právě tam potkala také Martina Krůžíka a nejlepšího možného školitele v oboru, Richarda Mášu. Richard v roce 2018 ovládl podobnou soutěž.

„Bez nich bych to nezvládla. Chodili jsme do práce na sedmou a trénovali všechny možné záludnosti. Učila jsem se, jak správně umývat sklenice, jak načepovat určitý druh piva… Při společné směně jsme se vzájemně zkoušeli z historie, odborných věcí, které pak ve finále soutěže ověřoval teoretický test,“ prozrazuje.

„Nejdřív jsem do podniku nastoupila jako brigádnice. Myla jsem pivní sklo, za barem krájela ovoce do drinků, roznášela jídla, sklízela talíře ze stolů… Po dosažení plnoletosti jsem začala čepovat pivo,“ popisuje začátky v pohostinství.

Přiznává také, že do něj nastoupila, jak se říká, s čistým štítem. Alkohol totiž více ochutnala až s plnoletostí. V den narozenin si v restauraci načepovala pivo, jímž oslavila dospělost. Záhy poté jí kolegové začali radit, jak si co nejlíp poradit za výčepem.

„Za to jsem jim moc vděčná. Jsem z učitelské rodiny. Když už se u nás doma něco vůbec pilo, bylo to víno, které mi nechutná. Ani tvrdý alkohol. Radši si dám jedno pivo na chuť než tvrdý na opití.“

Začínala u country

K Denisině životu patří, možná spíše patříval, vedle chmelového moku hlavně tanec. Začínala s ním v pěti letech pod vedením mámy v taneční skupině Dancestep s country a cloggingem, což je tanec podobný stepu.

Její sen „být na jevišti“ ji ve dvanácti zavedl až na taneční konzervatoř do Prahy. Později si k ní dálkově přidala ještě gymnázium. Nicméně ani jednu ze škol nedokončila.

„Maturitu si plánuji dodělat. Nicméně tanci se dnes už moc nevěnuju, i když mě vždy hodně, hodně bavil. Teď tančím hlavně za výčepem,“ směje se. Toho, že jí plánovaná kariéra nevyšla, zpětně nelituje. Dřina spojená s tímhle oborem je pro děti, dospívající dívky, jak doplní, až neúměrná.

„Ve škole jste i několik hodin denně. Každý týden vás navíc váží. Když mi narostly boky a prsa, stala jsem se pro pedagogy tou tlustou… Chtěli, abych zhubla pod padesát kilo, já měla o dvě kila víc. Kvůli údajné nadváze mi nedovolili ani vystoupit na hromadné školní akci. Řekla jsem si: tahle dřina za těchhle podmínek pro mě nemá cenu. Došlo mi, že mě tanec asi neuživí.“

Na pražské studentské roky vzpomíná ráda. Konzervatoř jí mimo jiné dala do života schopnost čelit fyzickým i psychickým překážkám. Za svůj skutečný domov ale teď považuje Brno, kam se v sedmnácti odstěhovala za přítelem.

Rozhoduje dobré pivo

„Je menší, všude dojdu pěšky,“ srovnává metropole. Ta moravská jí díky menší rozloze přijde přátelštější. Zpočátku jí tam chybělo vlastně jediné: metro. Nelituje ani toho, že přesunem na Moravu ztratila část svých bývalých přátel. Ti nejlepší jí zůstali a v jejím přesunu z tanečního sálu za výčep nevidí dávno nic divného. „Jsem hodně v práci,“ ohlíží se.

Směna jí ve všední den obvykle začíná v devět hodin. Než se v deset restaurace otevře, má již připravené sklo, zkontrolovanou pípu, kvalitu piva…

„Cca jednou za čtyři dny ochutnávám nový tank, tedy když se naráží. Načepuji si šnyta, abych věděla, že je vše v pořádku,“ zmíní a hned dodá, že žízeň jinak v zaměstnání řeší jako většina výčepních – pije vodu, limonádu nebo nealkoholické pivo.

A ač za výčepem a barem ujde během směny několik kilometrů, nohy ji po odchodu posledního hosta nebolívají. „Někdy mi spíš třeští hlava z hluku. Naštěstí to není často. Jsme slušný podnik,“ konstatuje.

A jak zní její pracovní motto? „Každé pivo je nutné připravovat s takovou láskou a péčí, jako by bylo pro mě,“ odpovídá. Nepochybuje také o další věci: „Většina lidí, kolegů neřeší, zda jim pivo čepuje žena nebo muž. Všechny zajímá hlavně výsledek, tedy správně načepovaná sklenice. Základem úspěchu je přitom dobře umytá, nachlazená sklenice bez mastnot. Tohle se ošidit nedá.“

Nejvíc ji proto stále potěší, když host její práci ocení a řekne cosi ve smyslu: To byla dobrá hladinka, skvěle načepovaný kousek, děkuji vám! Ona sama podobnou chválu dokáže vyseknout i kolegům výčepním.

„Ráda si jedno pivo dám i po práci. Neodsuzuju žádný druh, nicméně preferuju českou klasiku, ležáky. K nim nejraději jím pizzu. U nás miluji pikantní, s mixem klobás. Sním půlku, zapiju ji pivem a okamžitě mi slehne,“ uzavírá s tím, že v budoucnu by si ráda otevřela vlastní pivnici.