Kyseláče táhnou Belgií a trapista není od slova trápit

Radioservis vydal pivní cestopis Belgií od Filipa Nerada. Osloví nejen milovníky a znalce piva, ale každého, kdo chce objevovat zemi Vlámů a Valonů tak trochu jinak…

Je to jakoby si posluchač Radiožurnálu pustil Zápisník zahraničních zpravodajů. Akorát, že tenhle je jaksi monotematický a v tištěné podobě. Autor – rozhlasový novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Beneluxu Filip Nerad – na 226 stranách knihy s titulem Pivní království Belgie provází spletitou historií, současností, městy, pivovary, zvyky a hlavně také sládky a neuvěřitelnou rozmanitostí pivních stylů a chutí.

O tom, že je to v podstatě takový bedekr zemí Vlámů, Valonů a obyvatel Bruselu, svědčí i úvodní mapa. To aby si čtenář udělal představu, o čem je řeč. A kam se případně za pivním zážitkem v Belgii vypravit.

Kterak lambic zraje i tři roky…

Ale popořadě. Nerad každým řádkem evidentně projevuje lásku (nebo je to posedlost?) k pivu. Že se nejedná o soupis mouder a poznatků kdesi od stolu, dokládá i záplava autorových fotografií z každého pozoruhodného koutu pivní Belgie.

A do toho ten jazyk! Rozhlasáci mají dar vyprávět stylem, který logicky plyne tak, jak člověk mluví, a tudíž se i příjemně poslouchá. V tomto případě příjemně čte.

Třeba o tom, jak Jean-Pierre Van Roy vaří v Bruselu „kyseláče“ neboli lambic piva, spontánně kvašená (divokými kvasinkami ze vzduchu) a zrajícími pak rok, dva a někdy i tři v dřevěných sudech.

Nebo že v Bruggách, Benátkách severu, narazí návštěvník nejen na unikátní zvonkohru v 83 metry vysoké věži nad hlavním náměstím, ale i na údajně první pivovod na světě. Podzemní roury spojují místní pivovar De Halve Maan v centru města s tři kilometry vzdálenou stáčírnou. Převážet pivo těžkými a čoudícími cisternami uličkami historického centra bylo jaksi neudržitelné.

…a pivo ladí s čokoládou

Autor zve čtenáře třeba také do městečka Essen na světově ojedinělou přehlídku dvou stovek vánočních piv – tmavých, kořeněných a obsahujících často kolem 12 procent alkoholu. Ale nechybí ani příběh o tom, jak se páruje pivo s čokoládou (ve starobylém městě Arlon nedaleko nadnárodní továrny Ferrero Rocher) nebo jak velká je řehole vyrábět pivo v trapistických klášterech.

Je zkrátka dobré si uvědomit, že jakkoliv si my Češi o sobě myslíme, že jsme pivním pupkem světa (no dobrá, možná ještě také Němci a tak trochu Rakušané), tak Belgie je globálním pivním srdcem.

O čemž svědčí nejen tisíciletá tradice a skutečnost, že je belgická pivní kultura na seznamu nehmotného světového dědictví UNESCO, ale i současné skoro dva tisíce vařených různých piv.

Inspirace na cesty

Pro ty, kterým nic neříkají označení piv jako lambic, kriek, bock, faro, gueuze, trapistické, …je na konci knihy slovníček. V něm poněkud mate pojem „bílé pivo“, kterým v tomto případě autor popisuje belgický witbier, tedy svrchně kvašené pšeničné pivo, ochucené například koriandrem nebo pomerančovou kůrou. Ale i v českých luzích a hájích se běžně používá originální výraz witbier (nebo wit) a pod výrazem bílé pivo si český pivař vybaví spíš tradiční bavorskou „pšenici“.

Pivní království Belgie zkrátka není čtení jen pro zapřísáhlé vyznavače piva, stylů a chemickotechnologických procesů, i když i ti se s potěšením začtou. Ale spíš pro čtenáře, který má chuť prostřednictvím pivní kultury proniknout do ulic, historie a mezi lidi v Belgii.

Jak píše Nerad v úvodu – do země, která dala světu patrona pivovarníků krále Gambrina, a kterou si většina lidí v Česku spojuje hlavně s proklínaným Bruselem, Šmouly, čůrajícím chlapečkem, hranolky, čokoládou a Expem 1958.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/ | Autor: Miroslav Petr | Foto: Ivo Dankovič