Chtěl jsem se pivem bavit, ale je to boj o přežití, říká dvorský pivovarník

Můžete mi, prosím, vysvětlit, jak se ze stavaře stane pivovarník?
Vyrůstal jsem ve starém činžovním domě, kde žili převážně senioři. Babičku i dědu jsem měl v Řecku, takže to byli sousedi, kdo mě seznamoval s historií Dvora Králové nad Labem. Neustále vzpomínali, jaké to tu dřív bylo, a tím mě přivedli k zájmu o historii města, která zahrnovala i pivovarnictví. Starý pivovar fungoval do roku 1979, takže jsem ho ještě zažil a nosil tátovi z hospody dvorské pivo. Když pivovar skončil, všímal jsem si, jak to místní vnímají negativně. V Hradci Králové jsem studoval obor technické zařízení budov a měl kolem sebe spolužáky, kteří měli pivovarnictví v sobě. Pořád se bavili o tom, jak se dělají tanky, spilky, varny. Do pivovarnictví mě vtáhli ještě víc.

Kdy jste se poprvé pokusil vstoupit do tohoto oboru?
V roce 1993 se privatizovaly pivovary východních Čech a byla vyhlášená veřejná soutěž na pivovar Rychtář v Hlinsku. V té době jsem už měl rozjetou stavební firmu. Odjel jsem do Hlinska na prohlídku a zjistil jsem, že by pivovar vyžadoval velké investice v řádech stovek milionů korun, takže jsem od toho ustoupil.

Pivovar Tambor jste založil až v roce 2009…
Dva roky předtím jsem onemocněl a po operaci odjel na měsíční pobyt do lázní v Karlových Varech. Tam jsem najednou viděl sílu české značky a českého výrobku. Hrozně to na mě zapůsobilo. Řekl jsem si: Pojďme do Dvora Králové vrátit pivo. Díky podnikání jsem měl nějaké prostředky a rozhodl se, že si pivovar postavím sám.

Ve starých mapách jsem našel, že ve firemním areálu, kde od roku 1991 sídlíme, byl historicky vodní zdroj. Provedl jsem hydrogeologický průzkum a obnovil ho. Chemický rozbor ukázal, že je velmi kvalitní a voda je na úrovni kojenecké. Objížděl jsem malé i velké pivovary a zajímal se o technologii. Bavilo mě to, byla to taková badatelská činnost. Nechtěl jsem restaurační pivovar, ale malý, technologický, produkční pivovar. Takové u nás v té době vůbec nebyly. Pouze malé, nebo velké. Musel jsem proto jít vlastní cestou.

Jak dlouho trvalo, než se Tambor pevně usadil na trhu?
Trvá to roky. Po těch jedenácti letech jsme naštěstí součástí trhu, máme stálé zákazníky i místa, kde se naše pivo pravidelně objevuje. Elektronická evidence tržeb, protikuřácký zákon a další opatření bohužel způsobily, že dnes je mnohem těžší dostat sudové pivo do restaurací. Velké pivovary dominují na trhu a jednoznačně určují pravidla hry, hospodským poskytnou nejen vybavení, ale i peníze. Pivovary, jako je Tambor, absolutně nemají prostředky, aby si mohly dovolit takovýmto způsobem kupovat trh.

V posledních letech navíc raketově přibývají nové pivovary a konkurence je stále větší…
V roce 2009 u nás bylo osmdesát minipivovarů s průměrným ročním výstavem čtyřicet tisíc hektolitrů piva, dnes jich je víc než 500 s průměrný výstavem 500 tisíc hektolitrů. Situace se za jedenáct let zásadně změnila.

Pustil byste se do toho dnes znovu?
Se zkušenostmi, které mám, a s ohledem na konkurenci i současnou situaci na trhu bych do toho znovu už asi nešel. Finanční prostředky bych tomuto oboru nejspíš nesvěřil. V roce 2009 jsem pivovar zakládal s obrovským nadšením, chutí a radostí, chtěl jsem se pivem bavit. Dnes se tím už nebavíte, ale je to boj. V součtu s koronavirem je to boj o přežití.

Jak moc vážná pro vás byla koronavirová krize?
Ze dne na den přestaly chodit objednávky od hospod a restaurací. U sudového piva je přitom rentabilita největší. Přestože objem vyráběného piva šel podstatně dolů, pivovary neměly nárok na žádnou pomoc od státu. Zachránilo nás lahvové pivo, po kterém se naopak poptávka zvedla.

Teď je situace jaká?
V žádném případě se to nevrátilo do doby před koronavirovou krizí. Vypadly nám letní stánky, hudební festivaly, městské akce a tak bych mohl pokračovat. Hospody se sice znovu rozjely, ale není to žádná odbytová hitparáda. Nutí nás to hledat další možnosti a oslovovat podniky v jiných městech.

Překvapilo mě, že zdaleka nejvíc hospod, kde se točí královédvorské pivo, je v Brně.
Dlouhodobě tam máme obchodní zastoupení, navíc Brno je historicky nakloněné malým pivovarům. Brněnští hospodští byli v tomhle směru vždy hodně osvícení, velké pivovary tam nemají takovou sílu.

Naopak v mnoha dvorských restauracích Tambor chybí.
Někdy se pivo personifikuje. Myslím si, že mi úplně nepomohlo čtyřleté působení v komunální politice (mezi lety 2014 až 2018 byl zastupitelem Dvora Králové za hnutí Východočeši, pozn. red.), kdy jsem se často vyjadřoval k nepopulárním věcem. Někdo to třeba chápe jinak a pak vám to chce vrátit. Asi mě postihlo to samé, co pana Bernarda, když se chtěl stát senátorem.

Na první pohled se může zdát, že do procesu vaření piva nevstupuje příliš proměnných a rutinně se postupuje podle osvědčené receptury. Jak těžké je vařit stále stejně kvalitní pivo?
Zachovat stále stejnou kvalitu je pro malé producenty to největší umění. Standardizovat výrobu, jak to umějí velké průmyslové pivovary, vy nedokážete a pořád je tam velký podíl rukodělnosti. Všechny procesy výroby piva, od varny přes spilku až po ležácký sklep, dozoruje člověk, nehlídají to jen čidla a chemické rozbory. V tom je zároveň krása menších pivovarů.

Kontrolujete stále podniky, kde vaše pivo čepují?
Dnes už hlavně technologii, dříve jsme kontrolovali, jak hospodští pivo čepují. Oproti minulosti jsou dnes už úplně někde jinde. Hospoda v roce 2009 a ta v roce 2020 se nedá srovnat.

V roce 2009 vaše pivo popíjeli čeští jezdci na Rallye Paříž Dakar v Jižní Americe, v posledních letech ho do zahraničí vozí divadelníci bratři Formanové, pro které vaříte speciální edici. Jak k této zvláštní spolupráci došlo?
Můj bratr se ze studentských let dobře zná s Matějem Formanem. Petr Forman měl před třemi lety na Kuksu představení a hledal do svého stánku nějaký pivovar. Tam jsme se dali dohromady a začali pro ně dělat speciální „divadelní“ pivo pro jejich představení po celé Evropě. Máme radost, že se tak naše pivo dostane za hranice a Petr Forman nám dává zpětnou vazbu, jak lidem v Belgii, Francii nebo Velké Británii Tambor chutnal.

Zaměřujete se na ležáky a speciály. Velkou módou jsou svrchně kvašená piva. Neláká vás to také?
Nemůžu říct, že by mě to odrazovalo, ale díky technologii, kterou máme, jsme se specializovali na spodně kvašená piva. Od začátku jsem věděl, že chceme dělat dobrou desítku, jedenáctku a dvanáctku, k tomu jsme potom přidali silnější a polotmavá piva. K 10. výročí pivovaru Tambor jsme uvařili vídeňský ležák, což je zase úplně něco jiného než plzeňský typ piva. Chceme se držet toho, co relativně umíme a na co jsou naši zákazníci zvyklí. Na druhou stranu se svrchně kvašeným pivům do budoucna asi úplně neubráníme.

Trendem jsou ochucená piva. Dokonce se dá koupit nealkoholické pivo smíchané s coca-colou. Co si o tom myslíte?
Rozumím tomu, že velké pivovary mají svůj nealkoholický program. Některé druhy mi také chutnají. Nenazývám to ale pivem. Když si to z plechovky nalijete do sklenice, je to napěněná limonáda.

Jakým směrem se podle vás bude české pivovarnictví ubírat? Bude pokračovat trend malých pivovarů?
Myslím si, že budou vznikat nové, ale zároveň budou některé zanikat. Trh je už do velké míry nasycený a prorazit s novým pivem je čím dál těžší. Ještě důležitější je ekonomické hledisko. Otázkou je, zda lidé budou chtít investovat miliony korun do něčeho, co bude mít na trhu problém se prosadit. Další otázkou je, jestli se český zákazník úplně přemění z konzumenta klasického ležáku do – jak já tomu říkám – ochutnávače, který neustále zkouší různé druhy piv a značky.

Do jaké skupina patříte vy?
Jsem ochutnávač, neustále zkouším nová piva a rád si do pivovaru zajedu. I když jsem na dovolené, tak chci vidět, jak to tam dělají. Je to taková pivovarská dovolená. Navštívil jsem několik pivovarů v New Yorku, Londýně, Amsterodamu a dalších městech.

Jak vám chutnalo americké pivo?
Pivovary v New Yorku mě mile překvapily špičkovou technologií, všude jsem narazil na lidi, kteří pivo dělají s nadšením, jsou na něj obrovsky hrdí a zároveň mají širokou podporu blízkého okolí, které jim vyloženě fandí. Obecně mají mnohem výraznější a silnější piva, než na která jsme zvyklí v Evropě.